Rodič (v) systému: Preludium

Když ztratíte volbu, jestli být či nebýt součástí systému.

Po napsání textu “Rukojmí zdravotnického a sociálního systému” se mi dostalo hned několik dotazů, zdali jsou slova v něm napsaná založená na nějakých osobních zkušenostech nebo vycházejí z nějaké studie či obdobným způsobem získaných dat. Vždy jsem otevřeně zdůrazňoval, že celý text je psán na základě osobních zkušeností, ať již mých nebo osob v mém okolí, a že se v žádném případě nejedná o systémové zhodnocení. Pro některé byla tato informace důvodem, proč na obsah textu nebrat zřetel, resp. proč jej odvrhnout jako subjektivní pocit, který prostě vypovídá o zážitcích několika lidí, ale nikoli o celém systému. Pro velkou část, k mému překvapení, však sama hodnota “přímého svědectví” byla dostatečná, ačkoli třeba nevypovídala o celém systému a všech jeho součástech, ale jen o zážitcích několika málo osob, které se systémem přišly do kontaktu.

Právě toto mi dodalo odhodlání, abych se pokusil (a na toto slovo si dovoluji dát zvláštní důraz) postupně dát dohromady osobní zážitky někoho, kdo se jako rodič ocitl přímo v jádru systému — myšleno nejen zdravotnického, ale ve své podstatě i systému v širším slova smyslu, jak se vynasnažím vysvětlit později.

Říkám-li osobní zážitky, mám tím skutečně na mysli osobní zážitky, tedy poznání, které je bytostně subjektivní a neklade si žádných nároků na objektivnost (existuje-li vůbec něco takového ve společnosti a v poznání s ní spojeným). Zároveň je však zásadní zdůraznit druhý charakteristický rys všech následujících řádků Rodiče (v) systému a sice vztah k systému. Znamená to, že říkám-li, že se bude jednat o osobní zážitky, říkám to s tím, že se bude jednat o zážitky přímo spjaté s potýkáním se se systémem, nikoli o zážitky nejcennější, mohu-li to tak říci, tedy o zážitky rodinné.

Proč “rodič”?

Nabízí se poměrně logická otázka — proč psát o potýkání rodiče se systémem, když do kontaktu se systémem přichází člověk již mnohem dříve? (Ve své podstatě ještě před narozením, ačkoli tehdy si toho ještě není vědom.)

Odpověď je prostá. Až do okamžiku, kdy jsem se měl stát rodičem, jsem se snažil do kontaktu se systémem přicházet co možná nejméně — alespoň v osobní rovině, jelikož profesně to jde při zkoumání (politického) systému jen velice těžko. Žije-li člověk “sám za sebe” a má-li štěstí, že je zdravý a s jeho chudobou to není tak závažné, má možnost volby, zdali přijít do kontaktu se systémem zřídkakdy a nebo častěji. V okamžiku, kdy se má státi rodičem, o tuto možnost volby přichází…